Poselství Symbolonu | 23.–29. listopadu 2026
Tak nám karty na příští týden zase trochu sáhnou do svědomí. Tentokrát se podíváme na naši schopnost dělat věci v dobré víře, všechno si důkladně promyslet a nakonec zjistit, že jsme si to stejně pěkně zavařili. Protože ani ty nejlepší úmysly nejsou zárukou, že naše jednání někomu neublíží. A přiznat si vlastní chybu bývá někdy zatraceně těžší než ukázat prstem na druhého.
Všichni máme tendenci hledat viníka, zvlášť když se něco nepovede. Někdo začne okamžitě obviňovat okolí, jiný si zase ochotně nasype popel na hlavu i za věci, které vůbec nezavinil. Jenže mezi skutečnou odpovědností a pocitem viny je pořádný rozdíl. Právě zde se otevírá téma našich neúmyslných činů, špatně pochopených záměrů a situací, ve kterých jsme chtěli udělat něco dobrého, ale výsledek dopadl úplně jinak. A ruku na srdce, kolikrát jste se snažili někomu pomoci, přestože vás o to vůbec nežádal?
Do toho všeho vstupuje náš rozum, který má občas potřebu řídit život jako dokonale rozehranou šachovou partii. Všechno analyzovat, předvídat, vypočítat a nejlépe ještě dopředu odhadnout, co udělají druzí. Jenže člověk není figurka na šachovnici a život se nedá nacpat do předem připraveného scénáře.
Za přehnaným taktizováním se často skrývá strach ze ztráty kontroly, z vlastního selhání nebo z toho, že budeme muset ukázat svou zranitelnost. A tak místo obyčejného rozhovoru vymýšlíme strategie, jak někoho přesvědčit, získat na svou stranu nebo se vyhnout nepříjemné pravdě.
Právě komunikace zde hraje důležitou roli. Někdy totiž stačí přestat vymýšlet, co si kdo myslí, a jednoduše se zeptat. Naslouchat bez potřeby okamžitě hodnotit, poučovat nebo hledat skrytý význam za každým slovem. Ne všechno je útok na naši osobu a ne každá poznámka vyžaduje obrannou strategii. Občas je dobré sundat ze sebe brnění, odložit všechny připravené argumenty a připustit, že druhý člověk vidí stejnou situaci úplně jinak.
Zkuste si proto v příštích dnech všimnout, kde se zbytečně obviňujete, kde své vlastní chyby promítáte do druhých a kde se snažíte mít za každou cenu navrch. A také toho, zda se ve svých vztazích ještě skutečně dorozumíváte, nebo už jen přemýšlíte, jak vyhrát další slovní přestřelku.
Někdy totiž nepotřebujeme další důmyslný plán ani hodiny přemýšlení nad tím, co jsme měli říct nebo udělat jinak. Stačí trochu obyčejné lidské upřímnosti, ochota uznat vlastní podíl a schopnost podívat se na věci také očima druhých. Protože i ten největší stratég může nakonec prohrát sám se sebou, když zapomene, že život není hra, ve které musí mít vždycky poslední tah.
Lucie
